Dalmatin

Nedokážu si přesně vzpomenout na moment, kdy jsem věděla, že dalmatin bude moje srdcové plemeno. Ale pamatuji si, kdy jsem jako malá prohlížela drobnou knížečku plnou psích plemen, jenž jsme měli jako chvilkové počtení či prolistování obrázků v oné místnosti, kde si každý rád zkrátí delší chvíli. A tak jsem listovala a možná proto, že se mi zamlouvala krásná psí silueta a kontrast lesklých puntíků se sněhovým podkladem, byli pro mě již tehdy tito pejsci objektem bližšího pozorování.

Roky uběhly, informace a vědomosti se kupily a já se zkrátka rozhodla, že přišel čas sdílet život s parťákem. Po mnoha měsících jsem se na doporučení vydala do Německa, kde mi padlo do oka to jediné štěňátko, které ze všech 12ti sedělo klidně v rohu a zvědavě si mě prohlíželo. Okolo vládl chaos, sourozenci lítali jeden přes druhého, okusovali malými tesáčky všechny plyšové nepřátelé a já hleděla na něj. Bylo to malé štěňátko s příliš velkým kožichem, který na něm vypadal jako špatně šitý kabát. Zvedla jsem se z malé stoličky, došla jsem na pár stop od něj a místo vřelého přivítání, kterého se mi dostalo od zbytku smečky, začal můj malý princ zuřivě utíkat a já si pomyslela, že se v tu chvíli modlí, jen ať si nevezmu právě něj. To byl říjen roku 2018. Jmenuje se Zeezee a od té doby je věrnou součástí mého stínu, ať se vydám kamkoliv.

Protože má člověk dvě ruce, měl by mít i dva psy, kteří tu budou jeden pro druhého, budou spolu mluvit svou řečí a koukat na svět ze stejné perspektivy. Druhý pejsek přišel do mého života vlastně dost nečekaně. Věděla jsem, že chci život ještě o pár chlupů lepší, jen jsem netušila kdy to přijde.

Seděla jsem u počítače, listovala internetem a najednou byl tam. Fotka jako z pohlednice malého puntíka se srdíčkem na čumáku. Každý kdo měl snad kdy dalmatina si řekl, že by si takové štěndo přál. Ale to by chovatel snad nepustil ani za zlaté prase, proudilo mi v myšlenkách. Obrázek jasně značil volného pejska z perfektního spojení úspěšných rodičů. Zpráva s dotazem odeslaná…samozřejmě paní chovatelce. Příští týden se jedu podívat….”podívat” údajně. Po pár dnech už sedím na trávě, ve své černé bavlněné košili v hromadě malých zubatých piraní. A dostávám svou odpověď, kterou jsem se snažila zatlačit před příjezdem hluboko do mysli. Ten malej pupik se srdcem na čumáku získal to moje ještě předtím, než jsem přelezla práh branky na zahradu. Lucko, děkuji ti.  Pojmenovala jsem ho Orrin a díky němu je má životní silueta kompletní.

Jane Pleyerová

Naši puntíci